Křehká rovnováha českých lesů

Působení člověka má zásadní dopad v mnoha oblastech. Mimo jiné by určitě bez lidských zásahů úplně jinak vypadal přirozený lesní porost naší republiky. Dá se říct, jak u nás lesy vypadaly dejme tomu před třemi sty lety?
Zrovna před třemi sty lety vypadaly špatně. Živelně se těžilo dřevo a prakticky na celém území naší země se pásl dobytek. Až ve druhé polovině 18. století rádcové císařovny Marie Terezie usoudili, že když to takhle půjde dál, civilizace se zhroutí. V té době bylo dřevo hlavním zdrojem energie a vlastně šlo o první energetickou krizi na území střední Evropy, nejen u nás. Z toho vyplynul v roce 1754 první dekret Marie Terezie o lesích, který zavedl velmi jednoduchou zásadu – jestliže vlastník lesa kácí, je povinen také vysazovat. To dodnes vůbec není celosvětově samozřejmé. Další zásadou bylo, že chce-li vlastník změnit lesní půdu na jiné využití, musí k tomu mít schválení příslušných úřadů. I to platí dodnes a je to velmi rozumné. Patent Marie Terezie dal vlastně základ středoevropskému lesnictví.

Takže už před takovou dobou se schylovalo ke kolapsu lesů… Musím se tedy zeptat jinak. Jak by naše lesy vypadaly, kdyby byly přirozené? A kdy naposled přirozené byly?
Naše území je z tohoto hlediska nutné rozlišit na dva výrazně odlišné typy krajiny – starosídelní oblast nížin a teplých pahorkatin (především Jižní Morava, Haná a Polabí), kde vývoj vegetace ovlivnili už prastaří zemědělci v době poledové. Dodnes je tam jen asi deset patnáct procent plochy zalesněno. Mezi 11. a 13. stoletím proběhlo období středověké kolonizace, která měla vliv i na vrchoviny a hornatiny. Před kolonizací zde byly rozsáhlé hraniční hvozdy, popisované například v Kosmově kronice. Nešlo jen o porosty na hranicích Čech, ale i na hranici mezi Čechami a Moravou a byly to skutečné pralesy.

Dá se tedy říct, že bez osídlení lidmi by většinu Česka pokrývaly lesy?
Ano, u nás je taková klasická středoevropská lesní krajina. V současné době jsou u nás lesy na 32,9 % plochy. Jde tedy prakticky o třetinu a je zajímavé, že tohle číslo se zhruba shoduje s tím, co je bráno jako plocha dostatečná k tomu, aby lesy plnily základní funkce a mohla vzniknout harmonická kulturní krajina.

Plocha lesa se u nás za poslední desítky let i trochu zvětšuje, že?
Každý rok přibude trocha a tento trend se projevuje už od 2. světové války. Zalesňování probíhalo třeba v pohraničních oblastech po odsunu Němců, čili za posledních 50 let se plocha lesů mírně zvětšila a o několik tisíc hektarů se zvětšuje každoročně i v posledních letech. Setkal jsem se i s názorem, že nárůst rozlohy lesů je pro životní prostředí genocidní. To je ovšem názor entomologů, kteří se zabývají určitými druhy hmyzu na nelesních stanovištích. Jim vadí, že jsou občas zalesňovány lokality, kde se vyskytují vzácné druhy hmyzu. Každopádně obecně je zachování plochy lesa a její nárůst pro životní prostředí samozřejmě velmi pozitivní, a to ve všech směrech.

Zásahy člověka ovšem nemění jen plochu lesů, ale i jejich skladbu. Jakým způsobem?
Typologický průzkum lesů nám ukazuje, jak by Česká republika z hlediska dřevinné skladby za přirozených podmínek vypadala. Hlavním rozdílem je převaha jehličnanů, kterých jsou tady téměř tři čtvrtiny, nad listnáči, které by jinak měly asi 55% zastoupení. Třeba zastoupení buku je 7%, ale v přirozené dřevinné skladbě by měl reprezentovat 40 % dřevin u nás. Naopak smrk by tady byl zastoupen 11 %, má ovšem dnes zastoupení 52,4 % a to je základní problém lesů České republiky. Smrk se odedávna pěstuje z komerčních důvodů, protože to je dobře prodejná dřevina. Lesníci ji umí velmi dobře pěstovat, mají na ni zavedenou mechanizaci, odběratelé jsou na smrk zvyklí, takže je nejsnadněji zpeněžitelný. Současně jsou ale smrkové monokultury nejlabilnější. Důkazem je podíl tzv. kalamitních těžeb, které se dělají proto, že přijde vichřice, sucho nebo kůrovcové kalamity. Kromě toho smrkové porosty výrazně snižují biodiverzitu a především se kvůli globálnímu oteplování podmínky pro smrk stále zhoršují.

Mají listnáče třeba i lepší schopnost pohlcování oxidu uhličitého a produkce kyslíku než jehličnany?
Je potřeba říci, že úvaha o produkci kyslíku je trochu zavádějící. Stromy produkují kyslík tehdy, když les roste. To znamená zachycují oxid uhličitý a uvolňují kyslík. Ovšem v přirozeném koloběhu je reprodukce kyslíku zajišťována pravděpodobně jinými mechanizmy, protože když se strom rozkládá, tak se zase kyslík spotřebovává na rozkladné procesy. V současnosti je mnohem významnější funkcí zadržování oxidu uhličitého. Objem vázaného uhlíku závisí na množství dřeva, tedy biomasy, která je v lese a na stavu lesních půd a tam není příliš velký rozdíl mezi listnáči a jehličnany. Významný rozdíl je zejména v plnění všech možných krajinných funkcí. Týká se to jak vodohospodářské funkce, tak především biodiverzity, tedy množství živočichů a rostlin. Ostatně všichni vědí, že když vkročí do smrkové monokultury, tak tam neroste skoro nic, s výjimkou hub. Tam nemá podmínky žádná rostlina a obdobně to je s živočichy.

Smrků je u nás tedy výrazně víc, než je s ohledem na zvyšování průměrných teplot rozumné. Už se z tohoto stavu hledá v rámci ČR nějaká cesta?
Hospodářské plány s tím počítají a je stanoveno, že by u nás neměly vznikat nové čistě smrkové monokultury. Snižování zastoupení smrku je ovšem velmi dlouhodobá záležitost. V roce 1950 u nás bylo smrku 60 %, v roce 2008 už jen 52,4 %. Je třeba uvědomit si jednu věc, a to je specifikum lesního hospodářství. Produkční doba je stoletá, což znamená, že v současnosti těžíme stromy, které byly sázeny ještě za Rakousko-Uherska. Stoletá doba produkce je tradiční a nejlepší, čili to složení dřevin se dá změnit jednou za sto let, když se zakládá nový porost. Klimatická situace se mění také pozvolna, ale právě v souvislosti s globálním oteplováním je otázka, jestli nás náhodou nečeká doslova katastrofa. Protože na území ČR se teplota za posledních sto let prokazatelně zvýšila o 1 °C. To bohužel znamená posun vegetačních stupňů a jednoznačně zhoršené podmínky pro smrk. Takže možná by ten postup změny dřevinné skladby měl být co nejrychlejší. Řešení ovšem není jednoduché a lesníci se musí správně rozhodnout. Ideální je zakládat porosty smíšené – tam, kde to jde, samozřejmě. Pokud budeme mít lesy smíšené, jsme připraveni na obě varianty. Když budou mít pravdu klimatologové a průměrná teplota poroste, výběrově se v takových porostech bude kácet smrk a zůstanou tam listnáče. Jestliže by se náhodou ukázalo, že má pravdu pan profesor Klaus a globální oteplování je výmysl, tak se budou vybírat listnáče a smrky dorostou do sta let. Já osobně ale věřím, že přijde oteplení a smrky v těch nových podmínkách v nižších polohách nepřežijí.

Použil jste obrat, že by se určité stromy „vybíraly“. To ale není převažující způsob těžby u nás, že? Narážím na holoseče, kdy se určitý úsek pokácí celý, což má pak vliv i na degradaci zeminy…
Holoseče jsou negativní dědictví minulosti, a to nemluvím jen o totalitním režimu, ale o sto padesáti, možná dvě stě letech lesního hospodářství na našem území. I když v Evropě jsou státy, kde holoseče vůbec nepoužívají – například Slovinsko, z větší části Bavorsko. Někde jsou holoseče přímo zakázány. U nás by toto nemělo smysl, protože ve smrkových monokulturách se jinak hospodařit nedá. Jde o to je postupně přeměňovat a snažit se o vytvoření přírodě blízkého lesa. Tohle příroda sama nezařídí, trvalo by to příliš dlouho. V této souvislosti to platí i pro Šumavu, kde část těch porostů, které dnes hynou vlivem kůrovce, nejsou přírodní smrčiny, ale smrkové porosty na místě bývalých smíšených lesů. I tam by ten aktivní zásah velmi prospěl. Rozdíly v jednotlivých lesních majetcích jsou přitom už dnes velké. Kladný příklad jsou třeba lesy naší univerzity, takzvaný Masarykův les, který má 10 000 ha a čisté holoseče se tam používají jen výjimečně. Hlavně se tam ale už dvě stě let hospodaří způsobem přírodě blízkým. Vedle pozůstatků minulosti jsou dalším problémem technologie. Dřevo se dá vytěžit a odvézt tak, že v lese nezůstanou žádné následky. To ovšem předpokládá použití jemných způsobů těžby se zahlazením všech následků. Když někde spatříte takové ty hluboké koleje způsobené těžbou, tak si na to můžete stěžovat, protože tohle těžební firmy dělat nesmí. Samozřejmě, že v průběhu těžby je stav krajiny horší, ale vše lze zahladit a vhodnými technologiemi se tomu dá i vyhnout. Dají se používat lanovky, stahování dřeva na sněhu a podobně.

Pojďme k další funkci lesa. Dá se vyčíslit, kolik dokáže zadržet vody, například při výrazných srážkách?
Velmi obecně se dá říct, že ta kapacita je asi 200 mm. Tedy 200 mm srážek je v bohatě strukturovaném lese možné zadržet. Samozřejmě, že srážky mohou být vyšší, například při povodních na Moravě v roce 1997 šlo o 500–600 mm, a to žádný les zadržet nedokáže.

Lesy jako protipovodňové opatření tedy mají smysl?
Jsou prováděny pokusy v rámci vodohospodářských výzkumů, jak by se dalo zvětšením plochy lesa zamezit vzniku povodňových situací. Tedy spíše je omezit. Dá se velmi zjednodušeně říci, že je vhodnější postarat se o dobrý stav lesů, než stavět protipovodňové hráze a nedej Bože přehrady. Ty jsou drahé a záplavám stejně nezabrání. I tak ale musí jít o les, který je dobře obhospodařován, nejlépe smíšený les bez míst soustředěného odtoku. Pak je jeho zadržovací schopnost poměrně velká.

Před studiem vysoké školy jste strávil dva roky v Orlických horách a pak prakticky po celý život jste měl k lesům a přírodě obecně velmi blízko. Jak jste vnímal stav přírody tehdy a v současnosti?
Zmizela spousta tradičně krásných míst. Stromové aleje, polní cesty. Zvětšily se bloky orné půdy, krajina je neprostupná. Asi největší rozdíl je myslím dokumentován tím, že v 50. letech se ještě dalo putovat krajinou a pít vodu ze studánek. Dnes bych se toho neodvážil. Kvůli používání pesticidů a průmyslových hnojiv došlo ke znečištění vod. To je obrovský problém. Zemědělská hnojiva se dostala i na okraje lesů. Lesů se výrazně dotklo také to, že v polovině 70. let došlo k výraznému snížení stavů drobné polní zvěře. Zajíců, koroptví, bažantů. Na nich byla založena tradiční česká myslivost. Koroptví se dříve lovily dva miliony kusů ročně, dnes jde o ohrožený druh. Skoro totéž platí o zajících. Tím se stalo, že myslivci, aby měli co lovit, začali protežovat vysokou zvěř – srnce, jeleny, daňky a muflony. A to má na lesy velmi negativní vliv.

Ještě v době první republiky se jeleni ani divočáci ve volné přírodě České republiky nevyskytovali, byli jenom v oborách, protože působili obrovské škody. Zhruba od 60. let se začaly neúměrně zvyšovat počty spárkaté zvěře, která velmi významně brání přirozenému růstu listnatých dřevin. Ten rozdíl je zřetelný, když se projdete našimi lesy. Není tam žádný podrost, lesy jsou čisté, průhledné – to je právě důsledek okusu přemnožené spárkaté zvěře. Naproti tomu se stačí podívat do Východních Karpat, kde jsou stavy zvěře přirozenější, tam takový čistý les skoro nenajdete. Nejlépe tomu pomáhá přirozená struktura živočišné složky, tedy velcí predátoři – rys, medvěd, vlk. Jenže pro jejich existenci u nás jsou velmi omezené možnosti.

Češi sice už téměř nemohou pít ze studánek, ale na výlety do lesa se stále mohou vydat prakticky kamkoli. Tahle vymoženost pochází rovněž z dob Marie Terezie?
Kdepak. Až do roku 1918 byly všechny lesy hlídané a jejich zpřístupnění je až záležitostí první republiky. Vzpomeňte si na Haškovy povídky o tom, jak hajní honili z lesa babky, které tam sbíraly chrastí. To se do té doby nesmělo. Ale zase to není celoevropské. V Británii nesmíte vstoupit do soukromého lesa, pokud není věnován veřejnosti.

Věřím, že většina Čechů tuhle volnost přístupu oceňuje. Na druhou stranu ale dochází k takovým jevům, jako je nadměrný sběr lesních plodin, který lesu asi sotva prospívá…
Sběr lesních plodin je u nás zákonem povolen k nekomerčním účelům. Ponechejme stranou, že to není kontrolovatelné. Kolegové lesničtí ekonomové každopádně spočítali, že sběr lesních plodů poskytuje populaci České republiky výnos několik miliard. Třeba sběr hub, ten se v některých oblastech dostává za hranici únosnosti. Houby tam vlastně nejsou, protože je lidé vysbírali. V zahraničí je sběr hub povolen jen v určitém období, někde se na něj vydávají povolenky – něco jako rybářský či myslivecký lístek. Tam, kde takto sběr zpoplatnili, například v Itálii, je výnos z houbaření dokonce větší než výnos z produkce dřeva.

Ale myslím si, že tohle není správná cesta. Problém ekonomiky lesnictví je, že všechny mimoprodukční funkce jsou placeny výnosem z produkce dřeva. To nemůže trvat věčně. Buď bude vstup do lesa zpoplatněn a vlastníci lesů budou své bilance vyrovnávat tím, co vyberou, anebo, což si myslím, že je lepší varianta, budou z veřejných zdrojů vlastníkům lesa vhodnou formou tyto výnosy nahrazeny.

Je něco, co byste chtěl vzkázat běžnému návštěvníkovi českých lesů?
Pohyb v lese je demokratický výdobytek a myslím si, že je to dobře. Byl ovšem vždy myšlen pro pěší a v posledním desetiletí se velmi výrazně projevují negativní vlivy pojíždění. Už cyklisté dokáží nadělat velkou škodu. Ne na lesních cestách, tam to není problém. Ale adrenalinoví jezdci si vybírají stezky přímo lesem. Tím spouštějí erozní jevy a další negativní vlivy. Ještě horší jsou samozřejmě motorkáři a nejhorší čtyřkolky. V této oblasti by myslím bylo potřeba, aby zákony byly mnohem tvrdší, protože tohle jednání někdy hrozí úplnou devastací lesa.

Paradoxně i ti, kteří jezdí lesem na koni, což jsou milovníci přírody, mohou napáchat v lese dost škody. Protože tam, kde je koní hodně, si i oni dělají cesty leckde a tím lesy ničí, a to dokonce i v přírodních rezervacích. Takže tady je vidět, že lesní hospodářství má na podmínky vývoje lesů často relativně malý vliv a na druhé straně je vystaveno všem možným přírodním i antropogenním vlivům. Lesníci to zkrátka nemají jednoduché a za stav našich lesů jsme odpovědní my všichni, kdo do nich chodíme.

Kdo je Antonín Buček
Doc. Ing. Antonín Buček, CSc. vychoval na lesnické fakultě, kde působí od roku 1991 na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie, desítky vysokoškolských studentů. V žádném případě ale nejde o pouhého teoretika. V minulosti se podílel na řešení množství environmentálně zaměřených výzkumů. V první polovině 80. let se mu podařilo prosadit vyhlášení CHKO Pálava za biosférickou rezervaci UNESCO. Měl zásadní podíl na obnově výzkumu legendárních Zlatníkových ploch v pralesích Podkarpatské Rusi. Je spoluzakladatelem časopisu i Ekologického institutu Veronica a stejnojmenné základní organizace Českého svazu ochránců přírody, v jejímž čele dodnes stojí. Po deset let organizoval Akci Dno, při níž byly ze zátopového území vodního díla Nové Mlýny přesazeny desetitisíce bledulí letních, sněženek, ladoněk, kosatců sibiřských, pryšců bahenních a také leknínů.

V červnu 2009 obdržel za propracování teoretických základů územní ochrany přírody, zejména Územních systémů ekologické stability krajiny a jejich prosazování v praxi a také za trvalou činnost v praktické ochraně přírody a krajiny prestižní cenu Josefa Vavrouška.