Město, kterému vládnou opice

Lopburi, ležící zhruba 150 kilometrů severovýchodně od Bangkoku, má zvláštní populační složení: spolu s 27 tisíci lidí tu žije dva tisíce makaků. Opice ve městě zabydlely lampy veřejného osvětlení, římsy domů, televizní antény na nich, o kus dál střechu nádraží a občas, na malou chvilku, než se lidský majitel vzpamatuje, i nějaký ten voňavý stánek v městské tržnici. Ale především si oblíbili dva chrámové komplexy Sarn Phra Karn a Prang Sam Yot, kde se k jídlu dostanou úplně bezpracně – lidé jim ho tam sami nosí až pod nos.

Z pralesa do města
Sebevědomí makaků je na místě, nejde totiž o žádné přivandrovalce. Naopak, z hlediska thajských mýtů jsou původními obyvateli města právě oni. Podle národního eposu Rámakien (jde o verzi indické hinduistické Rámájany) totiž Lopburi založil opičí král Hanumán, poté co zdejší kraj dostal darem od hlavního hrdiny Rámy za pomoc proti vládci démonů Tótsakanovi.

Historicky jsou však opice ve městě doloženy přece jen později – od osmdesátých let 17. století. Tehdy se makakové začali stahovat z okolních pralesů k svatyni Sarn Phra Karn, zasvěcené hinduistické bohyni Kálí, kde si pochutnávali na vystavených obětinách. Lidé je za to kupodivu nepotrestali, naopak je začali považovat za posvátná zvířata chrámu. A tak malých, ale vitálních opiček přibývalo a postupně se nastěhovaly i do jiných částí města.

První v kosmu
Makakové jsou velmi sociální zvířata, která vytvářejí velké skupiny o desítkách (v mimořádně příznivých podmínkách, jako mají v Lopburi, i stovkách) členů, v nichž bývá dvakrát až třikrát více samic než samců. Ve skupině platí striktní hierarchie. Jasné postavení mají jak individua, tak celé rodiny, a status se do jisté míry přenáší i na další generace. Samci mají díky větší síle obecně vyšší postavení, ale pro utváření skupiny jsou důležitější samice, které zůstávají na jednom místě a vytvářejí kolem sebe strukturu jedinců příbuzných po mateřské linii. Samci po dosažení dospělosti naopak migrují mezi skupinami.

Tento druh opic je pro svoji společenskost, příbuznost člověku a snadný chov v zajetí populární mezi vědci jako testovací zvíře. Skupina jávských makaků kupříkladu posloužila pro pozorování zvířecí prostituce: samice byly ochotny častěji se pářit s těmi samci, kteří jim za odměnu vybírali blechy z kožichu. Makak rhesus dal jméno krevním skupinám – známý Rh faktor je zkratkou pro Rhesus faktor. A stejní makakové jménem „pan Able“ a „slečna Bakerová“ byli prvními primáty, kteří v roce 1950 v americké raketě vylétli do kosmu a ve zdraví se vrátili na Zemi.

Hostina s mnoha chody
Makakové se vůči větším tvorům, včetně člověka, chovají velmi nebojácně. Svoji odvahu ovšem v Lopburi projevovat nemusí, i když je těžké říct, zda přízeň místních má stále ještě rituální, anebo spíš už komerční důvody. Ekonomický přínos opic pro město si každopádně dobře uvědomil místní hoteliér jménem Yongyuth Kitwatananuson. V roce 1989 poprvé upořádal hostinu, v níž královsky pohostil místní makaky – jako výraz díku za to, že do města lákají turisty, kteří Yongyuthově rodině přinesli nevídanou prosperitu. Nápad se okamžitě ujal a od té doby se každou poslední neděli v listopadu lopburští makakové strašlivě přejí.

Hostina začíná slavnostním průvodem, ve kterém nechybí maškarní převleky, samozřejmě především ty opičí. Dav místních obyvatel a turistů se poté shromáždí v centru města v areálu chátrajícího khmérského chrámu Prang Sam Yot, kde žije největší část opičí populace. Když je pak makakům uvolněn přístup k desetimetrové tabuli, začne nevídaný spektákl: opice hltavě požírají nejen ovoce a zeleninu, ale i další vybrané lahůdky, rok od roku obměňované: smaženou rýži, čínské nudle, rajčatovou polévku, vajíčka nebo párky. Jako dezert si dají zmrzlinu a coca-colu v plechovce, kterou bez problému otevřou. Ale nejraději prý mají durian – asijské ovoce, které po dozrání silně zapáchá a navíc je velmi drahé…

Drzé jako opice
Celý banket nevyjde zrovna levně. Předminulý rok prý stály dvě tuny lahůdek, chystaných 20 kuchaři z místních i bankogských hotelů, více než půl milionu bahtů, v přepočtu zhruba 250 tisíc korun. Pro srovnání: obyčejný oběd o jednom chodu pořídíte v Lopburi za patnáct korun.

Péče lopbuřanů o opice však nekončí jídlem. V roce 2003 byla ve městě zřízena specializovaná klinika, jenž navrací zdraví makakům, kteří přišli k úrazu v dopravním provozu, nešikovným pádem z výšky nebo při soubojích o dominanci ve skupině. A když o rok dříve v městské zoo zemřel milovaný orangutan Mike, na pohřeb mu přišlo 500 lidí, smuteční řeč pronesl sám guvernér provincie a armádní stráž pak vypálila čestnou salvu…

Každého potenciálního návštěvníka je však třeba varovat – opičky umějí být pořádně protivné. Leckterý turista již zjistil, že když vejde s trsem banánů do opičího území, několik makaků se na něj okamžitě vrhne a ovoce mu vyrvou z ruky. Než se vzpamatuje, další nestydatá opice mu rozepíná tašku a obsah prohlíží tak, že jej vyhazuje ven. Jen se mu ji podaří shodit, zkoprněle zírá na další malou bestii, jak jeho ženě rozepíná náušnici a prchá s ní pryč. A dost: tohle přehnala. Turista malého zloděje nemilosrdně pronásleduje, přestože opice je mrštná… jako opice. Naštěstí přibíhá nečekaná posila v podobě místního kluka. Vytáhne z kapsy prak a – mýtus nemýtus – zažene makaka zkušeně do rohu. Turista přiskočí, vřískající potvoře vyrve náušnici z tlapky, a zachrání tak svoji samčí čest. Ano, ten turista jsem byl já. Další opičky už zblízka vidět nemusím.

Makak jávský, alias „krabojed“
Dnešní populaci makaků tvoří několik druhů, přičemž v Lopburi je nejpočetnější makak jávský (též dlouhoocasý, Macaca fascicularis), který se vyskytuje v téměř celé jihovýchodní Asii. Obvykle žije na okrajích pralesů, ale také v přímořských mangrovníkových lesích, kde s oblibou loví kraby, za což si vysloužil další jméno „krabojed“. Mezi makaky jde spíše o menší druh: samci váží 5–9 kg, samice jen 3–6 kg.