Poklady Muránské planiny

Bujným lesním porostem se jako magická stuha fantazie vine meandrující suché koryto jakési bystřiny. Křivolaký bělostný vápencový chodníček vede k zapovězenému pokladu – k ústí Javorníkové doliny, kterou labužníci divočiny považují za skvostnou hostinu pro všechny smysly. V minulosti vedla dolinou turistická značená stezka, ta však již byla dávno zrušena. Dnes je údolí turisticky nepřístupné a pokochat se jeho úchvatnou krásou lze jen s písemným svolením Správy Národního parku Muránská planina v Revúci.

Přírodní svatyně
Po celonoční bouři a nekonečných lijácích voda v bystřině protékající Javorníkovou dolinou nepříjemně stoupla. Klopýtáme přes kluzké balvany, vývraty, vodopádky přepadávající přes skalní prahy. Uzoučký kaňon zaříznutý do strmých svahů vznikl činností krasových vod a jeho tajemství střeží jen statní mloci skvrnití (Salamandra salamandra) a nejkrásnější slimáci jaké jsem poznal – modranky karpatské (Bielzia coerulans), až 8 cm dlouzí měkkýši, kteří hrají barvami od sytě modré, přes fialovou až po zelenkavou. Modranky se na tlejících vyvrácených kmenech vyjímají náramně.
Skalní mísy a tajemné jeskyně (některé se zborcenými stropy a skalními okny) s netopýry, spolu s posvátným tichem umocněným k dokonalosti zurčením vod, vytvářejí úchvatnou kulisu nedotčené přírodní svatyně. Zážitek, který se člověku po léta vrací jako bumerang v jeho nejkrásnějších snech.
Po významu jména Muráň musíme pátrat v dávných dobách. Podle jazykovědců (např. i podle slovenského jazykovědce Šimona Ondruše) je slovo Muráň staroslovanského původu: slova morav, murav, muran či moran prý znamenala zavodněné, močálovité místo. Tomuto významu ovšem současný vzhled planiny rozhodně neodpovídá.

Tragédie jako od Jiráska
Na území Muránské planiny trvale žijí všechny významné karpatské šelmy – medvěd, vlk, rys ostrovid, kočka divoká i vydra říční; z dravců zde hnízdí orel skalní i křiklavý. I flóra Muránské planiny je neobyčejně bohatá a zajímavá; největší zájem na sebe poutá endemit – lýkovec muránský (Daphne arbuscula), stálezelený keřík, který neroste nikde jinde na světě. Lýkovec je třetihorním reliktem, který zde přežil miliony roků a přečkal i poslední zalednění. Nádherně kvete a voní a v puklinách nepřístupných skal se mu tady daří.
Muránská planina je i dnes oázou téměř neporušené přírody, které se naštěstí vyhýbají turistické invaze – snad kromě výprav na Muránský hrad. Jeho zřícenina se vypíná nad obcí Muráň na nepřístupném vápencovém bradle Cigánka (938 m. n. m.). O tomto hradě jsem se dozvěděl již před více jak čtyřiceti lety při četbě Bratrstva Aloise Jiráska. Tragická láska hejtmana Talafúse ke krásné leč proradné Márii vzněcovala mou dětskou fantazii.

První záznamy o existenci významné pevnosti najdeme v roce 1271 (jako „castrum Mwran“). Nedobytný hrad patřil v průběhu let mnohým majitelům – v 15. století skutečně Janu Jiskrovi z Brandýsa a jeho bratříkům. V první polovině 16. století tu panoval loupeživý rytíř Matej Bašo, později pevnost patřila bohatému rodu Széchyovců a Františku Wesselényimu. Márami Séčiová (Széchyová) byla vyhlášenou krasavicí a proslula pod přezdívkou Muránská Venuše. Její láska ke grófu Františku Wesselényiovi, jejich strmý společenský vzestup – a stejně strmý pád i potupný konec Muránské Venuše (1667) – je skvělým námětem pro filmový trhák. Snad příběh někdy najde svého Juraje Jakubiska. Roku 1702 postihl hrad Muráň rozsáhlý požár a od té doby kdysi pyšné sídlo jen chátralo.

„Já viděl divoký koně
… běželi soumrakem, vzduch těžký byl a divně voněl tabákem,“ zpívá Jarek Nohavica v nádherné písni Vladimíra Vysockého. Nevím zda slezský bard s kytarou někdy navštívil hřebčín na Veĺké lúce, ale slova jeho písně nasvědčují, že se zde toulá alespoň ve své fantazii. Sotva jsem spatřil stádo koní, popásajících se na zelených šťavnatých pastvinách, střežených honáky v sedlech, bylo mi nad slunce jasnější, že kdybych se narodil jako kůň, chtěl bych žít zde – na Veĺké lúce.
Už v roce 1950 tady byl v panenské přírodě založen hřebčín, kde se chovali tažní koně pro lesní hospodářství a pro armádu. Křížením hucula s plemeny norik, fjordling a hafling zde šlechtili nové plemeno. Šlechtitelská práce se skvěle vydařila: v roce 1995 byl mezinárodně uznán chov „norika muránského“ a od roku 1997 byl na Veĺké lúce vyhlášen chov genové rezervy tohoto nového koňského plemene.
Otužilí, odolní koně jsou celoročně venku na pastvinách a procházejí zde i náročným výcvikem pro práci v lese – stahování klád. Když jsem se svěřil chlapíkům z hřebčína se svou touhou – stát se v některém ze svých příštích životů koněm na Muráni – vysmáli se mi. Prý bych si v koňském ráji pobyl maximálně čtyři roky. Potom jsou odolní koníci na prodej. A kdo ví, k jakému kupci bych se pak dostal.

Noc v medvědí blízkosti
Na stezce nad Stožkami směrem na Kĺak můj malamut Fram objevil vlčí trus – válec jelení srsti – a zanedlouho křižovaly naši stezku stopy mohutného medvěda. U nejvyššího vrcholu Muránské planiny – Kĺaku (1 409 m. n. m.) nás zastihl soumrak a bouře. Blesk za bleskem rozsvěcoval tmavnoucí oblohu. Záchranou před přívaly deště nám byl zborcený krmelec. Sotva jsme dokončili primitivní přístřešek a připevnili celtu posledním uzlem, otevřelo se nad námi nebe a bouře si s námi pohrávala celou noc.
Až za mlžného svítání jsme podle stop a obřího lejna zjistili, že jsme bivakovali přímo u medvědího ochozu. Byli jsme ve správný čas na správném místě… Kdybychom si lépe prostudovali mapu, zjistili bychom, že sestoupit dva tři kilometry, narazili bychom na sedlovou polanu Nižná Kĺaková, jež skrývá turistickou útulnu, která po vzoru otevřených srubů ve Skandinávii štědře poskytuje útočiště osamělým poutníkům. Pozdě bycha honit…
Za rozcestím „Studňa“ (s báječnou pitnou vodou) u bývalé horárně – lze obdivovat Ĺadovou jamu – krasový závrt s pokračující chodbou, kde se zpravidla i v parném létě udržuje led.

Pokladnice s tahači dřeva
O Muránské planině by se dala napsat celá kniha. Zvídavému poutníku štědře nabízí spoustu zajímavých lokalit: skalnatou Poludnicu se vzácným tisem (a mnoha dalšími rostlinnými skvosty) a s nádhernou vyhlídkou na Muránský hrad, vápencový skalnatý hřeben Šarkanica (s krasovými jevy a rostlinnými poklady). pstruhový potok Dudlavka, který se prodírá skalnatým kaňonem mezi strmými skalisky Malej a Velkej Stožky, Hrdzavou dolinu s rašeliništěm a se vzácnou rosnatkou a s nejnižším výskytem kosodřeviny. Výčet tajemných zákoutí a přírodních pokladů jako by ani neměl konce.
Patron a guru všech horských tuláků Miloslav Nevrlý nazývá Muránskou planinu „krajem strmých srázů a zrádných jeskyní“. „Tisíc řádků by nestačilo na všechny krásy a zajímavosti Muránské planiny,“ tvrdí Miloslav Nevrlý v knize Nejkrásnější sbírka. „Asi nejzachovalejší krasové planiny Slovenska, zarostlé – na rozdíl od velké části Jihoslovenského krasu – až po hřebeny nádhernými lesy. Závrty porostlé houštinami, ztracené jeskyňky, skalní srázy a stěny, vývěry, vodní propadání. Všechno je úžasně strmé, při výstupu na Veľkou a Malou Stožku z údolí Hronce či Dudlavky jako by stoupal do „orlího hnízda Mačupikču“ – peruánské pevnosti dávných Inků. A ve velké výši nad Stožkami skutečně krouží – skalní orel!“
Snad jediným rozčarováním bylo pro nás na několika lesních asfaltových cestách setkání s tahači plně naloženými kmeny stromů. V národním parku se stále intenzivně těží!

Planina pod dohledem
Muránská planina přitáhla pozornost vědců již na přelomu 18. a 19. století, kdy sem zamířilo mnoho významných přírodovědců (např. F. Foetterle, G. K. Zechcenter-Laskomerský, G. Reusse, L. Bartolomeides, Ĺ. Greiner, S. Kupčok a mnozí další). Prvním mužem, který se zasazoval o ochranu Muránské planiny byl již v roce 1938 botanik Pavel Sillinger.
První rezervací byly na Muránské planině roku 1953 vyhlášeny Suché doly. Roku 1976 byla vyhlášena Chráněná krajinná oblast Muránská planina; 23. září 1997 byla tato lokalita na ploše 20 318 hektarů dokonce vyhlášena Národním parkem. A konečně v roce 2004 bylo území Muránské planiny zahrnuto do národního území evropského významu a je navrženo na začlenění do evropské soustavy chráněných území známých pod názvem Natura 2000.